Ochrana státní hranice byla, je a bude jedním ze základních pilířů zabezpečení politických, ekonomických a vojensko – bezpečnostních zájmů každého státu. I dnes je vzhledem k neklidným poměrům ve světě jasné, že tato věta platí.

V předválečném období zajišťovala ochranu hranic Finanční stráž, později byly vytvořeny ozbrojené jednotky Stráže obrany státu složené z řad policie, četnictva, vojska, atd., přímo Pohraniční stráž vznikla v roce 1951, kdy byl 11. července národním shromážděním schválen zákon 69/1951 Sb. o ochraně státních hranic.

Díky vzpomínkám dvou bývalých pohraničníků, kteří poskytli cenné vzpomínky na svou službu u pohraniční stráže, lze nahlédnout do běžného života pohraničníků.

 

Poznámka autora

Tento rozhovor vznikal primárně s cílem zachytit vzpomínky na službu u pohraniční stráže, rozhovor nicméně tento rámec přirozeně překročil a dotkl se i obecných témat, které se týkají naší státnosti a svobody. Jazyk rozhovoru záměrně osciluje mezi spisovnou a nespisovnou češtinou, aby byla zachována co největší autenticita rozhovoru.

 

Sloužili jste jako členové pohraniční stráže, což dnes u určitých skupin obyvatelstva vyvolává negativní reakce. Jaký je Váš názor na stráž hranic v době socialismu a jaký je Váš případný názor na vyjádření těchto lidí, kteří vlastně tehdejší pohraničníky odsuzují?

  1. Já si myslím, že pohraniční stráž byla řádně uzákoněná, bylo to ze zákona a víceméně se vlastně bránilo to socialistické zřízení, které tady bylo nastavený. A brání se každý stát, je to naprosto legitimní, tak jak se brání Američani vysokou zdí, Izraelci postavili taky vysokou zeď a nikdo jim to nevyčítá. Nám to vyčítají, že jsme se bránili po 2. světové válce těm, kteří naší republice chtěli škodit. To by si měli uvědomit aj ti, kteří to proti nám používají, že jsme byli nezákonně. To není pravda. Tak to by si měl každý uvědomit.
  2. V té době byla základní vojenská služba, jednou ze složek armády byla pohraniční stráž. Bylo to uzákoněné. Sloužili jsme jako normální vojáci. Napřed to bylo pod vojskem, pak to bylo pod ministerstvem vnitra a názory tady těch, většinou jsou to mladí lidé, kteří vůbec o tom nemají páru, kteří to nasbírají bůhvíkde, to někde přečtou od všelijakých rádoby chytrých, kteří o tom taky nemají páru. A tady ty řeči, kolik zahynulo lidí na hranici… Toto je vlastně neopodstatněné a ani to není pravda, kdyby se to dohledalo, důsledně. Oni přitom ani nedají na internet vůbec pravdivé údaje. Konkrétní údaje. A odsuzujou tyto lidi, kteří vlastně to měli v popisu… V popisu práce bych neřekl, ale byla to jejich služba.

 

Teď bychom přistoupili přímo k Vám, v jakém regionu jste tedy sloužili?

  1. Já jsem byl na Znojemské brigádě. 
  2. Taky Znojemská brigáda, konkrétně Boří les. Pohraniční rota.

 

Takže jak se přesně nazývala Vaše jednotka?

  1. Pohraniční rota Boří les.
  2. U mě to bylo Hatě. Pohraniční přechod.

 

Mohli byste popsat, jak to tehdy v pohraničí vypadalo? Nemám teď na mysli jen popis hraničních oblastí, ale i popis prostředí v tzv. zakázaném pásmu, nebo v příhraničních oblastech.

  1. Každá ostraha něčeho má nějaký pravidla, takže aj ostraha hranic měla své pravidla, to znamená, bylo tam pásmo, kde neměli přístup lidi, kteří neměli povolení, anebo tam nepracovali. Jinak stejně se aj projíždělo normálně tím hraničním pásmem. Kdo měl povolení, tak se nemohl dostat do nějakého problému. A tak to spousta lidí dělala, pokud chtěli legálně opustit republiku. Pokud jim udělili vízum, anebo tenkrát doložku, vycestovali za hranice, bez toho, že by museli dělat nějaké nelegální přechody hranic.
  2. Bylo hraniční pásmo, do kterého byl vstup povolen na propustky, které občané, kteří tam bydleli, třeba v těch vesnicích, tak měli možnost aj do těch lesů, třeba na houby. Ale museli mít tu propustku. A jinak bylo třeba v tom hraničním pásmu, za tím drátěným zátarasem, ještě třeba pole, které zemědělci obdělávali. Takže ti měli povolení do těchto pásem. Je fakt, že pokud tam pracovali, tak tam byla hlídka, která jako dozorovala.

 

Jak pohraničníci vůbec žili? Pamatujete si na všední život?

  1. Tak na to se nedá zapomenout, to se nedá srovnat s nějakým buzerováním. Tam na té rotě musela být parta. Tam musel jeden druhýho podržet a nebylo víceméně žádné šikanování, jak to známe z některých povídaček, protože my jsme měli ostrý náboje každý den a tím pádem se nějaké výstřelky eliminovaly. Protože nemohl nikdo vědět, s kým kdo půjde do služby.
  2. A jinak život na rotě, to se nedá zapomenout… To byl zkrátka domácí život. Byla služba, každý si odsloužil, pak měl volno. Pokud se týká jídla, stravy a toho všeho… Je fakt, že jsme na tom byli lépe než normální armáda, že jsme měli různé přídavky. Řeknu to tak, bylo „komárovné,“ takové jako přídavky a vůbec na stravu… Na každé rotě byl kuchař, který vařil jídlo pravidelně, pak tam byl ještě zásobovatel, to byl vlastně vozka, který každý den jezdil, u nás konkrétně do Poštorné, na jídlo. My jsme si jídelníček určovali, sestavovali sami, to znamená, že my jsme si třeba v týdnu mohli dovolit, na to byly peníze, nechat koupit třeba kačenu a mít kačenu. Ale pravidlem bylo, že v neděli musely být řízky, protože na řízky se počítala vojna. (smích) Takže ohledně jídla… Nezapomenutelná věc, my jsme měli ve službě… nebyl problém, visel tam salám, uříznout si salám, nějaké konzervy, pití, všechno bylo na rotě. Měli jsme dokonce takovou malou armu, kterou provozoval ten zásobovatel. Je fakt, že na té armě nebyly alkoholické nápoje, což je normální na vojně, chodili jsme s ostrýma… Pokud jsme chodili na vycházky, tak to bylo tak, že tři dny byla služba, pak bylo hraniční volno a tak se to opakovalo, tak to kolovalo. Na vycházky jsme chodili, konkrétně my jsme chodili do Valtic a ty vycházky byly perfektní. Vycházky byly dlouhé, protože jsme vyšli ve tři, na začátku odpoledne a mohli jsme mít vycházku třeba do třech hodin do rána. Většinou jsme šli do hospody, takže tam jsme přišli do hospody a už tam ti místní lidi říkali: „Nechlemtejte tady to pivo.“ (smích) A pak nás zvali do sklípku. Aj tak se udržovaly ty vztahy, vlastně jsme tam hodně pili dobré víno, takže říkám, na to se nedá zapomenout, vůbec tady na toto. A služba byla, to si musel každý odsloužit. To jsme měli plánované. A jinak to byl domácí život zkrátka. Jak říkám, nikdo nás nebuzeroval, jak to teďka bylo… Bažanti a jak se všelijak říkalo. To neexistovalo, protože všichni se znali, psovodi a všichni tak celkově. Chodilo se do služby, takže si nikdo nedovolil.

 

Jen ještě jedna navazující otázka. Jak jste tedy využívali svého volna? Tedy kromě toho, že jste chodili na pivo a víno.

  1. Volno na rotě bylo různé, měli jsme kulečník, měli jsme tam knihovnu, samostudium, byl tam tenkrát v té době televizor. A protože to bylo v tom hraničním pásu, strašně tam rostly hřiby. Tak jsme chodívali hodně na hřiby.
  2. My jsme chodili do blízkých Chvalovic, tam byla hospoda. Já jsem teda do hospody moc netíhl, takže já jsem jezdil do Znojma, tam byly kulturní památky, muzea, rotunda, tam bylo taky na co se dívat. Já jsem využíval tuhle možnost se podívat po pěkným městě, no ale jinak… Po pěkným městě, po pěkných holkách. To bylo taky velmi příjemný po té službě. To bylo takový zpestření, to „hávíčko,“ tzv. hraniční volno, to bylo opravdu hodně využívaný vojákama.

 

Jak jste se tedy k pohraniční stráži dostali?

  1. Přidělením na vojenské správě. Já jsem teda měl sice slíbený, závodil jsem na kole, že půjdu do Šumperka, tam byl cyklistický oddíl, potom se to nějak zhatilo, jak se říká, a přidělili mě na Znojemskou brigádu, potom jsem šel vlastně na psovoda.
  2. Já jsem, jak byly ty odvody, tak jsem byl u toho odvodu, a u odvodu jsem požádal, jestli bych mohl jít o rok dřív na tu vojnu. Tenkrát to bylo možné. Takže jsem vlastně dovršil osmnácti let a tak jsem se ptal, kde bych se asi mohl dostat, k jakému vojsku. Tak mi říkali, že k tankistům. Tak jsem říkal, tak dobře, budu tankista. Jenomže mi přišel povolávací rozkaz, hned asi za dva měsíce. PS, útvar Znojmo, tak už jsem věděl, která bije. A mimo jiné nám říkali, tak ve srandě, vybraní synové vlasti. (smích)

 

 

Byli jste v průběhu služby vystaveni nějakému politickému působení? Myslím tím, jestli např. při útvaru působila třeba organizace SSM, atd.

  1. To bych neřekl, že by se to nějak propagovalo. Nebyl tam žádný nějaký politický nátlak, to bylo PŠM, tak se říkalo, to znamená seznamování s veškerými politickými aktualitami a jinak tam… Říkám, nevzpomínám si, že by se tam tlačilo, jak se říká, na pilu tak, jak teď je v armádě kněz a všechno možné. Tak to nebylo, že by tam chodili, i když tam byli politruci, ale nebylo to tak, že by ráno každej den…
  2. Že by nám něco hustili do hlavy.

3. Je fakt, že to nebylo takový, že to bylo spíš takový příjemnější. Možná, že v některých útvarech to možná bylo nějaký výjimečný, ale já jsem nic takového opravdu nezažil.

 

Byli jste v době působení u pohraniční stráže stranickými členy?

  1. Ne.
  2. Ne, taky ne.

 

A jak vypadalo složení důstojnického sboru. Byla drtivá část ve straně, nebo byli i nestraníci?

  1. To nemůžu říct, to nevím.
  2. Já to taky přesně nevím, jestli to byli straníci. O tom se nějak… Tam neprobíhaly žádné schůze, nic.
  3. Přesně tak. Tam to ani nebylo z čeho odvodit.
  4. My jsme se ani nějak nevyptávali. A oni nám to zase netloukli do hlavy.

 

Jak probíhal výcvik? Lišil se nějak od běžného výcviku jiných ozbrojených složek?

  1. My jsme měli normálně výcvik zbraní, to znamená, co jsme obsluhovali, tedy samopal, osmapadesátku. Potom tam byl lehkej kulomet, těžkej kulomet, já jsem potom přešel na poddůstojnickou školu do Libějovic, na psovodskou. Na té škole jsme měli i různé zájmové kroužky, jako všichni ostatní, takže to nějak nedovedu posoudit.
  2. Já jsem byl v poddůstojnické škole, shodou okolností jsem sloužil v letech 1964 – 1966, v roce 1965 byla celostátní spartakiáda, tak jsme nacvičovali na Spartakiádu. Jakmile jsem se dostal do té poddůstojnické školy, tak okamžitě jsme vyfasovali tepláky a soupravu. Většinu času jsme nacvičovali na tu Spartakiádu. Je fakt, že jsme měli i takový výcvik, jako hlavně střelby, co byly, ale takový ten výcvik jako ženijní, nebo zakopávání, to jsme moc nedělali, to byla spíš teorie a teorie k ochraně hranic a podobné. Ale že by byl nějaký těžký, plížení a takhle, nepřicházelo nějak v úvahu. Většinu času jsme strávili nácvikem na Spartakiádu. Ale jinak tedy školení o zbraních a tady těchto systémech, jak to všechno funguje.

 

Organizační začlenění pohraniční stráže se často měnilo. Nejdéle bylo zařazeno pod Ministerstvo vnitra. Lišilo se Vaše vybavení od vybavení řádné armády?

  1. V.: Já si myslím, že se to nelišilo. My jsme byli víceméně jako pěšáci. Tam nebyli žádní motostřelci, nebo letci, nebo něco takového.
  2. H.: Já bych k tomu chtěl ještě říct, že teda byla nutná velice dobrá fyzická zdatnost, protože všechny ty poplachové hlídky a to všechno, to musela být rychlost, tady byla ta tělesná zdatnost velice, velice dobrá.

 

Myslíte si, že Vás ostatní ozbrojené složky považovali za elitu?

  1. Někdy to tak vypadalo. (smích)

 

Jak jste vnímali názor veřejnosti na pohraničníky?

  1. My jsme se setkávali s těmi občany, někteří z nich byli takoví pomocníci pohraniční stráže, takže takový ten soulad s těmi místními byl velice dobrý.
  2. No i se školama. Někteří šikovnější kluci, kteří měli k té mládeži vztah, vedli nějaké kroužky, byla spolupráce aj se školama.

 

Jedním ze základních zákonů pohraniční stráže byl zákon o použití zbraně proti narušiteli. Vzpomenete si ještě na přesný postup v případě porušení státní hranice?

  1.  Pokud si dobře pamatuju, tak byla výzva.
  2. Výstraha, varovný výstřel a teprve poté použití zbraně.

1. Ano, tři kroky.

2.K tomu použití zbraně, podle mě nedocházelo nějak… Napřed byl ještě varovný výstřel, ještě před tím použitím byl výstřel do vzduchu, samozřejmě. Ale že by k tomu docházelo, možná někde… Možná jo.

  1. Ani já si nevzpomínám, že by…
  2. Já si nevzpomínám, že by přímo na rotě k něčemu takovému došlo, tedy k použití zbraně jako takové. Navíc tam ještě bylo, když to byla hlídka se psem, použití psa, takže to bylo taky, dalo by se říct, použití prostředků.

 

A jak se po případném zatčení nakládalo se zadrženým?

  1. Nevím, nemám ponětí. Teoreticky?

 

Ano, myslím teoreticky.

  1. Tak se předal na rotu a velitel roty podnikl další kroky.
  2. Ono se zacházelo solidně, pokud nedocházelo k nějakým excesům, tak se mu třeba ani pouta nedali, velitel roty většinou tady tyto narušitele poslal do Brna.

1. Jinak osobní zkušenosti nemám.

2. To mám taky málo zkušeností, protože to byli většinou Poláci, kteří cestovali přes celou republiku do Břeclavi, a to byli spíš takoví dobrodruzi, dalo by se říct. Poláci tímto jsou známí… (smích)

 

Nyní jste mluvil o těch poutech, měli jste nějaký předpis, který by stanovoval postup v případech, kdy by došlo k zadržení např. ženy, nebo dětí?

  1. Ženám se pokud možno pouta nepřikládaly vůbec, protože se nepočítalo s tím, že by se nějak bránily. Mohlo k tomu dojít, ale tady byly předpisy… Děti už vůbec ne, ale u těch žen to bylo tak, že to záleželo na uvážení. A těhotným ženám obzvlášť ne, s těmi se muselo zacházet obzvlášť solidně.
  2. Ohleduplně.
  1. Ano, přesně tak.

 

Jaký je Váš názor na to, že někteří lidé dnes tvrdí, že „narušitelé státní hranice byli v drtivé většině bezbranní občané snažící se dostat do svobodného světa.“ Nezapomíná se na to, že se přes hranice snažili dostat také lidé, kteří zde páchali trestné činy?

  1. Převážně to byli buď teda mladíci, jak se říká, že chtějí zažít nějaký extrémní zážitek, to za prvé a za druhé to většinou byli ti, kteří prchali před nějakým trestem. Jak jsem říkal, kdo chtěl vycestovat, tak vždycky si ten legální způsob cestovaní sehnal. Kdo na to neměl čas, nebo nechtěl, tak zkoušel přejít tu zelenou hranici u nás. To bylo na každým… to rozhodnutí.
  2. Je fakt, že jak říká velitel, to byli takoví ti dobrodruhové a většinou lidi, kteří utíkali před zákonem. Před našimi zákony.

 

Jak jste se se službou vyrovnávali? Služba daleko od domova, často v noci, to muselo být psychicky náročné.

  1. Tak bylo to náročné, ale v té době jsme byli ještě mladí. A většinou jsme neměli manželky, stalo se, že pár těch pohraničníků měli manželky, ale většinou to byli svobodní kluci, kteří se s tím velice dobře vyrovnávali, tady s tou službou. Maximálně měli doma nějaké přítelkyně, nebo milenky, nebo tak by se to dalo říct. Pokud to byly manželky, tak jim bylo umožňováno třeba na dovolenky, na opušťáky, ale tady u těch mladších kluků, tam se povolovali spíš jen dovolenky a maximálně někdy nějaký ten opušťák, ale tenkrát, jak bylo naplnění té roty, tak kdyby se velitel roty rozhodl dát těch opušťáků víc, tak by mu neměl kdo chodit do služby. Ale když někdo požádal velitele roty, že má třeba problémy v rodině, to a to, že to a ono, že potřebuje něco vyřešit, tak ten opušťák vždycky dostal. To se nějak udělalo. Nebo svatby a takové příbuzenské věci, záležitosti příbuzných, to se vždycky dalo vyřešit.
  2.  Bylo to podle velitele roty, ale jinak byla služba celkem tvrdá. Když to řeknu, čtyři hodiny třeba v mrazu, když bylo patnáct, dvacet pod nulou, čtyři hodiny sloužit na místě, které jsi vlastně víceméně nemohl opustit a musel většinou sedět…

2.  Nebo na té pozorovatelně, také těch šest hodin.

  1. Takže to bylo opravdu na tvrdo. Já si myslím, že někteří mladí kluci, kteří by teď měli jít na vojnu, tak by to naprosto nezvládli. Nechci je omlouvat, to v žádném případě, ale jak to vidíme, opravdu ta fyzická zdatnost je opravdu slabá. A to je fakt.
  2. Tady se jedná o fyzičku, ale taky se jedná o takový ten morální… Mladí lidé dnes všechno berou na lehkou váhu. Tam bylo fakt potřeba, aby ten člověk byl fyzicky aj psychicky tak nějak vyrovnaný.

 

Stalo se tedy někdy některému z Vašich kolegů, že by se psychicky zhroutil?

  1. Ne, nevím o tom.
  2. Ani u nás ne.

 

Byli jste svědky nějaké smutné události, např. nějakého těžkého zranění, nebo přímo smrti?

  1. U nás se nic takového nestalo.
  2. U nás taky ne. Ne, nic takového.

 

A z opačné strany, zažili jste nějakou výjimečnou, úsměvnou situaci, na kterou vzpomínáte?

  1. Tak výjimečné situace… Až zas tak výjimečné, že by to bylo, to, co přinášel ten den a ta služba. Ale úsměvnou… Sranda se dělala pořád. Bez toho se nedá, optimismus a tak. Nějaká úsměvná, možná ano. To jsme jednou večer, byl zkrat na signální stěně a my jsme tam jako poplachová hlídka běželi, a zadrželi německou rodinu z východního Německa s kočárkem a malým dítětem. Tak to bylo takové úsměvné, protože oni se chtěli přes Rakousko dostat do západního Německa. A s tím, že za tou signální stěnou byl statek a to byl normálně statek, který tam člověk obdělával, a oni mysleli, že ten statek, že to už je v Německu. To bylo takové úsměvné, tak se zkrátka vrátili a my jsme se nepátrali po tom, jak se, co kde, my jsme zkrátka plnili to, co jsme měli. Takže to je k tomu. (smích)
  2. Úsměvnou? Pokud špatně navařil kuchař, tak měl tzv. druhou poplachovku a my jsme se mu smáli, mačkali signály a on se nevyspal. A on si potom teda uvědomil, že vlastně musí vařit pořádně. Taková úsměvná příhoda.
  1. My jsme měli kuchaře z Rožnova.

 

Setkali jste se někdy s ozbrojenými příslušníky z té „druhé strany“ hranice?

  1. Tak to jsme je vídávali, ale že bychom se nějak stýkali…
  2. Pokud jsme chodili na zajišťování tady těch zemědělských prací, tak jsme se potkávali s tou rakouskou… Oni tomu říkali „Grenzpolizei,“ takže s těma jsme… Jako my jsme se s něma nedomluvili, ale vyměnili jsme si akorát třeba cigarety, oni strašně chtěli vidět, jak vypadají ty naše samopaly, protože oni nosili takové dlouhé pušky s bodákama. To jsme jim neukázali, ale tak jsme si vyměnili cigára, ale jinak jsme nepokecali, protože my jsme německy neuměli.

 

Pohraniční stráž měla k dispozici i těžkou techniku. Pohraniční stráž tedy byla brána jako takový první blok odporu v případě napadení státu?

  1. Měli jsme k dispozici bezzákluzové kanóny a počítalo se s tím, že první nápor byl vedený na tu státní hranici, my jsme byli pěšáci. K tomu jsme byli cvičení a takto připravováni. Hlavně ty bezzákluzové kanóny a potom ještě hlavně těžké kulomety, takže hlavně takový ten první nápor.

Nemyslíte, že ve stínu současné imigrační krize, která začala v roce 2015, bylo zrušení ochrany státních hranic chybou?

  1. Tak každý stát mávlastně povinnost chránit své občany. Je fakt, že teď, kdyby chtěl někdo chránit hranice, tak je to naprosto nemyslitelný, protože ta hrstka vojáků, která tady je, to by nebylo na zajištění ani čtvrtiny naší hranice.

 

Takže nevěříte, že by Česká republika dokázala ubránit své hranice…

  1. Tak jedině s prakama… (smích) Všechno se víceméně vyřadilo, to je šílený, počet vojáků je mizerný, malý. Snad jen povolat ty starý záložáky a pohraničníky, ono by ani nic jiného nezbývalo.

 

Kdybyste měli možnost ovlivňovat dění naší republiky na vysoké úrovni, jak byste reagovali Vy na současnou situaci, při které se dá očekávat i nelegální překračování hranic migranty?

  1. Především není možný, aby se vlastně do kterékoliv republiky přelívali lidé, kteří nemají žádné doklady, aby se přijímali tito lidé úplně bezhlavě, to prostě nejde, to je nemyslitelné. Já to nechápu, jak může někdo dovolit někomu přijít bez nějakého dokladu. To je prostě nemyslitelný.
  2. A bez patřičného prověření, je třeba ty lidi také prověřovat. To dnes vidíme na těch atentátech a těch sebevražedných útočnících
  1. Navíc oni ty pasy mají padělané, takže oni jsou neprověřovaní, naprosto. To je fakt špatná politika nejvyšších míst, protože pokud si je chce někdo vzít, tak ať si je vezme k sobě domů.

 

Oba jste členy Klubu českého pohraničí, mohli byste tuto organizace krátce představit?

  1. Je to vlastenecká organizace, sdružení nejenom pohraničníků. Děláme různé vzpomínkové akce, aby se nezapomínalo na ty lidi, kteří buď padli, … Pokud dnes někdo ozbrojený bude vystupovat proti příslušníkům policie, tak ho taky zavřou, nebo zastřelí. Tak je to v zákoně a tehdy byly zákony takové, tak to tak dopadlo. A klub, snažíme se prosadit osvětu u těch mladých, ale nedaří se nám to, protože ředitelé škol na to neslyší. Myslí si, že chceme prosazovat nějaký separatistický, protistátní akce. Snažíme se působit tak, jak nám to dovoluje aj naše finanční situace, protože všechno je teď o financích. Všechny ty věci, které děláme, tak děláme za své peníze. Děláme to sami.
  2. Jinak se účastníme i dalších akcí, třeba s Levicovým klubem žen a podobně, vzpomínkové akce, navštěvujeme pomníky padlých, partyzánské… Tady je hodně partyzánských obcí, takže těchto akcí se zúčastníme vždycky. Prlov, Lačnov, Juříčkův mlýn, …

 

Jaký je Váš názor na Sudetoněmecké krajanské sdružení?

  1. Ať si působí doma. Tady nemají žádné opodstatnění… Oni si jako by brání svoje, ale brání se, že byli vyhnáni, ale nebylo to žádné vyhnání, bylo to na základě dohod vítězných států, že budou odsunuti, ale jenom ti, kteří byli proti. Když byli s Hitlerem, tak byli odsunuti, kdo byl proti, kdo byl věrný Československé republice, tak nebyl odsunut, když nechtěl.

 

Věříte, že se tato organizace opravdu chce vzdát snahy o navrácení majetků v našem pohraničí, nebo jde jen o další kličky, či zástěrky, jak bojovat za prolomení Benešových dekretů?

  1. Přesně tak.
  2. Oni se toho nevzdají, to budou bojovat pořád.
  3. První by měli zaplatit reparace a potom se o něčem bavit.

 

Co si myslíte o současném používání slova Sudety? Od roku 1945 byl vyhláškou tento termín prohlášen za nepřípustný. Tato a související vyhlášky však již nejsou součástí platného právního řádu od roku 2004. Dnes jsme svědky toho, že toto slovo někteří využívají ve svůj osobní prospěch, nemyslíte si, že je takové používání tohoto slova urážkou těch, které nacisté vyhnali z jejich domovů?

  1. V prvé řadě je to uměle vytvořený pojem. A myslím si, že… Ti lidi tehdy před válkou řvali, že chcou do říše, tak ať tam zůstanou.
  2. Také to neuznávám
  1. Ano, ano, je to urážlivé vůči těmto lidem. Týká se toho i ten odsun, to byla poválečná doba. To se nedá posuzovat z našeho hlediska, když člověk tu válku nezažil.
  2. Když člověk nezažil všechny ty hrůzy a všechno okolo…
  1. Já to nedovedu pochopit, že někteří mohli některé věci dělat, že někdo mohl dělat starostu a zároveň ukrývat někoho, kdo utekl před Němci. Já si to nedovedu představit, protože třeba k tomu starostovi chodili Němci jako ke starostovi, ale nikdo nemohl vědět, jestli přišli jako ke starostovi, nebo na udání. Posuzovat z našeho současného pohledu válku, anebo Sudety, to se nedá.

 

Na stránkách Klubu českého pohraničí stojí: „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i naše vlast.“ Pro naši republiku je tedy pohraničí symbolem naší svobody.

  1. To každopádně.

 

 

 

 

 

Categories: Bonusy